pátek 27. července 2012

Review: Zlodějka knih


Autor: Markus Zusak
Překlad: Vít Penkala
Originální název: The Book Thief
Žánr: Paranormálno, historický
Počet stran: 526
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2009
Anotace: Začínáme rokem 1939. Evropa je v pohybu. A smrt nikdy neměla víc práce…
Liesel je malá dívka, která žije na malém městě se svými adoptivními rodiči, špatně spí, moc jí nejde čtení, hrává na ulici fotbal s kamarády odvedle. Mohlo by to být obyčejné dětství, kdyby to městečko neleželo uprostřed Německa. Liesel chodí do Hitlerjugend, zdravívá pravicí nepřítomného Führera a krade knihy. Jinak řečeno to obyčejné dětství není: promluví do něj bomby, neštěstí a smrt. Smrt ostatně v knize promlouvá pořád: co by to taky bylo za příběh, kdyby neměl vypravěčku?Nechte se zlákat jejím vyprávěním: účinkuje v něm to děvče, harmonikář, židovský boxer, Němci a zloději. Dozvíte se z něj, že i smrt má srdce.

Druhá světová válka byla a stále je ožehavým tématem. Mnoho autorů se rozhodlo napsat knihy z doby, kdy propukali boje a tyto knihy bývají dodnes velmi žádané. Markus Zusak na tuto dobu vsadil a napsal o ní knihu, která se vymyká všemu, co bylo doteď napsané. A to nejen tím, že si jako vypravěčku vybral smrt.

~ Drobná informace ~
Zemřete

Liesel Memingerová – nebo chcete-li Zlodějka knih – se přistěhovala do Himmelstrasse v Molchingu v roce 1939 ve svých devíti letech. A to ke svým pěstounům, Rose a Hansi Hubermannovým. Liesel se k nim měla původně nastěhovat i se svým bratrem, ten ovšem cestu vlakem nepřežil a tak jí nezbývá nic jiného, nežli u nich být sama. Ovšem na svého bratra si sebou nese vzpomínku, první knihu, kterou kdy dostala. A to rozhodně ne poctivě – Hrobařovu rukověť ukradla. A tak se dostáváme k prvnímu a zásadnímu kroku v knize. Hans Hubermann začíná Liesel učit číst a to ve sklepě. Sklepě, který v knize hraje zásadní roli.

~ Jen jedna věc je horší než kluk, který vás nesnáší ~
Kluk, který vás miluje.

Dalšími a podle mě i důležitými lidmi jsou Max a Rudy. Dva ze tří důležitých mužů v Lieselině životě.
Max je žid, kterého Hans skryje v jejich sklepě. Ano v tom sklepě, který hraje v příběhu důležitou roli. Max se s Liesel spřátelí a ona se stane jeho pravidelnou navštěvovatelkou. Jeden v druhém nalézají oporu.
Rudy je nejlepším kamarádem Liesel a to snad od první chvíle, kdy se ti dva poprvé setkali. Popisování Rudyho povahy by bylo na dlouhé lokte, on je prostě nepopsatelný a mnohdy na zabití.

Co takhle pusu, Saumensch?

Zlodějka knih je zajímavá kniha, která je opravdu dobře napsaná a kvalitně vymyšlená, ale mnohdy její děj skřípe a to hodně. Měla jsem opravdu hodně chvil, kdy jsem si řekla, že už dál nečtu, ať to po mě už nikdo nechce. A nejen kvůli tomu, že bych brečela, nebo bych už ze strachu nechtěla dál číst. Většinou to bylo proto, protože jsem prostě nedokázala dál číst ty blbosti, které knihu naprosto ničili. Přesto měla v sobě kniha něco, co mě nutilo k dalšímu čtení a to něco mě nepustilo až do chvíle, kdy jsem měla knihu za sebou.

~ Rudyho hlas ~
Udělal jsem to schválně.

Přestože jsem si nejdřív myslela, že je příběh v knize jednoduchý, rozhodně tomu tak není. Příběh není jen o Liesel, Rudym, Maxovi, Hansi a dalších, ale i o samotné smrti, která se jednou za čas přihlásí i se svým kouskem do mlýna. Tak se dozvídáme souvislosti k ději a také dostáváme předem ukázky toho, co nás v knize nemine. Což bylo hlavně v jednom případě na škodu, protože jsem se poté celý zbytek knihy třepala z toho, jak jsem se bála, kdy to příjde.

~ Hezká představa ~
Jedna byla zlodějka knih.
Ten druhý kradl oblohu.

Přestože je druhá světová válka tak trochu jen kulisou k nádhernému příběhu, autor se sem tam dostával i k tomu, aby ukázal i aspekty lidského chování, které bylo v nacistickém Německu řekla bych normální. Ukazoval čeho jsou lidé schopni, poukázal na rasové nenávisti a hlavně na to, že mnohdy je za odlišnost bráno jen jiné vyznání, ačkoliv barva pleti může zcela odpovídat. Autor bez přemýšlení poukázal na pocity nadřazenosti, válku milovnosti a naprosté až fanatické oddanosti, které byly v době, kdy vládl Hitler v dennodenním pořádku.

~Zlodějka knih – poslední věta  ~
Nenáviděla jsem tahle slova a milovala jsem je, a doufám, že se mi povedly.

Zlodějka knih není knihou radostnou. Při tématu druhé světové války to snad ani nejde. Přesto vám některé scény s Liesel a Rudym vykouzlí úsměv na tváři. Ale také vás většina ze scén rozbrečí. Kdyby nebylo chvil, kdy jsem knihu s klidem odložila a neměla jsem potřebu se k ní třeba dva vracet, kniha by na mě udělala větší dojem. Takhle mám pocit, že jsem od ní čekala více, než jsem měla. Přesto pro mě byla zajímavou zkušeností si po dlouhé době zase přečíst knihu, která mě zcela neuchvátila.
Přes to všechno si ovšem stojím za tím, že Zlodějka knih je kniha dobrá a rozhodně si ji ještě někdy v budoucnu přečtu. Možná na ni poté i změním názor. Kdo ví.

~ Poslední vzkaz od vaší vypravěčky  ~
Lidi mě děsí.

pondělí 16. července 2012

Týdenní hudební okénko... (7)

... no, myslím, že tentokrát si ty kecy kolem nechám sama pro sebe a jdeme rovnou na obkecávání klipů.
... jako první je čas na nějaké to zasmání. 

Big Bang si zase jednou udělali srandu z filmových žánrů a tohle natočili a já z toho naprosto umírám. Předpokládám a myslím, že se nemýlím, když budu konstatovat, že nikdo z Vás neumí pořádně korejsky, ale zato alespoň trochu anglicky. Takže tahle videa jsou sice korejsky, ale anglické titulky jsou vložené a myslím, že rozumět tomu bude opravdu každý. Tak jako tak, podívejte se, nebudete litovat, protože tohle je opravdu dokonalá parodie na filmy. ;)




... ale přesto. Jako druhé Vám představím další mé starší srdcovky, miláčky mí písničkoví.

Nesnáším tuhle píseň. Miluji tuhle píseň. Nechává ve mě tolik pocitů, že to snad ani není možné. Dávám ji sem s čs překladem jen kvůli jedné jediné věci. Vychutnání si textu, protože ten je opravdu strašně smutný a také pravdivý. Ali ft. Junhyung (Beast) - Don't Act Countrifield.

Já opravdu nějak ráda poslouchám smutné písně, ale tyhle dvě jsou prostě moje srdcovky a to jen díky (bohužel) klipu. Proč klipu? Protože tohle jsou sice dvě písně a dva klipy, ale tvoří spolu součást jednoho příběhu a to hodně smutného příběhu. Nebudu ho tu popisovat, protože to opravdu musíte vidět. A jen tak mezi námi, to druhé kolo od vozu (chudáček můj malej, roztomilej) hraje Junhyung ze skupiny BEAST. Huh Gak a jeho Hello a I Told You I Wanna Die.

... a teď necháme mé srdcovky být a přejdeme na to hlavní, tedy na písně, které jsem tento týden poslouchala jako divá a div mi z nich nehrabe, jak je umím nazpaměť.

Skupinu Super Junior prostě nějak moc nevyhledávám, protože jen opravdu minimum jejich písniček se mi líbí, ale tahle jejich nová, ta je prostě... WOW. Sexy, Free & Single, první věc se prostě nedá nějak komentovat, protože kluci to zvládli i za mne a ty další dvě položky na seznamu? No, kdyby to tak byla pravda, byla bych ráda. Ne, já jim to vážně přeji. Rozhodně si tuhle píseň pusťte, protože je opravdu povedená a já si tady ten refrén stále prozpěvuji.

Grrrr.... tak málo Hyunseung oppa? Sice to kompenzují Junhyung, Yoseob a Dongwoon, ale i tak je ho tak hrozne málo a ještě k tomu je jenom ke konci, co proti němu mají? Tak dobře, tahle píseň je trochu divní, protože to oh no, no, no je opravdu šílený a ještě někdy v nějaké písni uslyším slovo skinny a spáchám sebevraždu, ale i přes to všechno mám tuhle píseň ráda, protože jsou tam mí oblíbení BEAST. BEAST & A Pink - Skinny Baby

Poslouchám ho stále častěji, ale prostě si nemůžu pomoct, protože ty jeho písně jsou opravdu dobré a plné pravd. Se7en je prostě dobrý zpěvák, ale to jsem tu už psala. Píseň When I Can't Sing je opravdu něco naprosto dokonalého a jen tak mezi námi. Myslím si, že jeho opravdové fanynky by jej měly rády i ve chvíli, kdy by již nezpíval a to stejné i v případě jeho přítelkyně.

Fiction mám opravdu ráda a mrzí mě, že jsem ještě donedávna neměla ani ponětí o tom, že existuje jeho "před klip" a to k písni Fact. Jsem ráda, že jsem jej mohla shlédnout, protože BEAST mám prostě ráda a nechtěla bych jen tak přehlídnout nějaký klip, když už mám tu a tu píseň ráda.

Skupina NU'EST má v mém srdci zvláštní úložní prostor a to nejen proto, protože je většina členů skupiny skoro stejně stará jako já, ale i proto, protože jejich písně mají vždy hlubší význam. Face byla o šikaně a Action? Je o... ehm... já už vlastně ani nevím, ale na googlu to vygooglíte.

T-ara se stávají pomalu, ale jistě první dívčí skupinou, kterou opravdu s radostí poslouchám, protože já opravdu jejich písně mám ráda. Jen se nelíbí, jak udělali a normálního MVčka dlouhý příběh, za který by se nestyděla ani Lady Gaga. Day By Day si ale opravdu dokáži pořádně užít a to hlavně díky dance verzi, na která je tým prvním videem z těch dvou pod tímto. ;)


Hyunseung oppa je můj nejoblíbenější zpěvák ze skupiny BEAST a já se svým zaujetím pro něj netajím, protože on je opravdu dobrý. Jeho hlas je uklidňující a hladí po duši, poznala bych ho kdekoliv, protože je opravdu dokonalý. No a tento dokonalý zpěvák dostal hlavní roli v novém korejském muzikálu Mozart a také dostal tu poctu, aby nazpíval hlavní píseň. Takže tady je ta dokonalá, úžasná a překrásná píseň I Am, I Am Music.


Mají být stejně úspěšní a ne úspěšnější než Big Bang, proto taky ten název BIGSTAR, přesto v nich nic z Big Bang nevidím a rozhodně je mi jasné, že tihle nováčci mají před sebou dobrou kariéru, pokud se jim podaří mít stále stejně úžasné písně, protože já si v pauzách mezi dalšíma chytlavkama prozpěvuji i refrén písně Hot Boy.


Tahle píseň sice není nová, ale i tak jsem ji objevila asi před dvěma dny a nedokáži ji dostat z hlavy. Super Junior opravdu zrovna moc neposlouchám, přísahám, je to pravda, ale tahle píseň je zase jednou z těch mála, co jsou naprosto šíleně chytlavé. Mr. Simple prostě miluji. :)


A tímhle pro dnešek končím.
A jak jste na tom byli tento týden vy?

pondělí 9. července 2012

Týdenní hudební okénko... (6)

... s ohledem na to, že jsem se včera vrátila z Itálie jsem se rozhodla udělat takovou menší obměnu, dneska tu totiž nenajdete písně, které jsem minulý týden poslouchala, ale písně, které poslouchám už nějakou dobu, ale nějak se na ně ještě nedostala řada v minulých oknech.
... P.S. Víte co je horší než být blázen do K-pop muziky? Začínat se učit slovíčka a dokázat dát dohromady už jednu kloudnou větu.

TAKEN - Young Boy. A teď ať se přihlásí ten, kdo neměl při prvních poslechu dojem, že mu upadnou uši a odstěhují se mu na Madagaskar. Já myslela, že se tuhle píseň prostě už nikdy neposlechnu, ale nakonec ji poslouchám třeba i několikrát za sebou. Jsem magor, já to o sobě vím.

Zkuste mi do očí říct, že tahle píseň není dokonalá. Já ji prostě miluji. Hlavně ten refrén si zpívám skoro pořád. B1A4 jsou podle mě naprosto úžasní. Čím víc je poslouchám, tím víc je mám ráda. Jenom doufám, že to nebude jen tím, že mi připomínají ty naprosto dokonalý odrhovačky BB v jejich začátcích. Baby I'm Sorry.

A abych nebyla nařčena z toho, že poslouchám pořád samé skupiny, tady máte jednoho samostatného zpěváka. Se7en je opravdu talentovaný zpěvák a taky dobrý herec. Jen kdyby klip k I'm Going Crazy nebyl tak šíleně smutný.

Tritops je jen tak mezi námi docela divné jméno pro skupinu, ale tak jo, líbí se mi. A jen abych byla úplná a má zvědavost se zase mohla projevit, jsem jediná, komu ten začátek písně hrozně připomíná začátek Grenade? Ze začátku mi to šíleně vadilo, ale ta píseň je prostě dokonalý. I'm Badboy.

Teen Top je naprosto dokonalá a úžasná skupina. Je to hlavně proto, protože zatím každá jejich píseň se mi líbila a abych byla upřímná hlavním magnetem se stal L.Joe. Jsem jediná, kdo si všiml, že Chunji (ten s červenou hlavou) si až moc to tančení užívá? No a abych to prozatím uzavřela. Crazy je má zatím nejoblíbenější píseň od TT, ale na paty ji šlape moje milovaná, kterou přidám za chvíli. ;)

Všiml si někdo té chlapské Angeliny v té vaně (u vany)? Jen pro upozornění, to je hlavní zpěvák skupiny, ovšem teď si nějak nejsem jistá, jestli je zároveň i leaderem, no, kdo ví? No, nebudu to tu dlouho rozpitvávat, tohle je ta už výše zmíněná další úžasná píseň od Teen Top a to To You.

f(x) a jejich Electric Shock. Už jednou jsem psala, že tahle dívčí skupina byla vlastně první korejskou skupinou, kterou jsem kdy poslouchala. Ačkoliv jsem na ni brzy zapomněla a nějakou dobu si na ně už nevzpomněla. A jen tak pro pořádek. Tohle je v podaří druhá píseň, která se mi od skupiny líbí, takže nijak extrémně bych ji nehodnotila.

Od dívčí skupiny T-ARA jsem zatím slyšela jen tuhle píseň Bo Peep Bo Peep. Refrén písně je naprosto zabijácký, takže když už si píseň pustíte, raději si zacpěte uši nechcete přeci skončit jako já, když jsem v autobuse málem vyskočila a začala refrén tančit a nahlas zpívat. Ano, je to se mnou až tak moc vážné.

Do třetice všeho dobrého si dáme ještě jednou Teen Top a tentokrát No More Perfume On Me. Myslím, že tahle píseň ani nepotřebuje komentář, protože bych se tu zase rozplývala a to nikdo z nás přeci nechce.

Chcete zlepšit náladu? Mám pro Vás dobrý lék, pusťte si tuhle naprosto dokonale vtipnou píseň Rokkugo od Super Junior. Když Vám nezlepší náladu samotný song, tak její český překlad určitě a videoklip? Ten je naprosto dokonalý. Zajímalo by mě, kdo to vymýšlel, jestli sami kluci a nebo nějaký vtipný textař.

A jak jste na tom byly minulý týden Vy?

pátek 6. července 2012

RC review: Nemám žádné jméno


Autor: Dagmar Hilarová
Žánr: Deníkový životopis
Počet stran: 96
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2012
Anotace: Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky.
Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.

Svět je jeden velký ranč…

Hlavní hrdinkou, nebo chcete-li ženou, která vše v knize na vlastní kůži prožila je Dagmar Berzetti (později Hilarová), která kvůli svému polovičnímu židovskému původu musela jít do koncentračního tábora a troufám si říct, že i díky „štěstí“ osudu, skončila v Terezíně, který nebyl ani zdaleka tak špatný, jako jiné koncentrační tábory.

V příběhu se ovšem objevuje spousta lidí, ovšem nutno poznamenat, že většina z nich bohužel neměla to štěstí a do konce války nepřežili. Ovšem člověk, který stojí za zmínku je kromě Dagmar hlavně Jiří Pavel, starší bratr spisovatele Oty Pavla.

… a život nosí kolty zatraceně nízko

Myslím, že o koncentračních táborech nemám co říct. Alespoň ne nic z toho, co by nebylo všeobecně známo. Rozhodně nebudu sama, komu jen při pomyšlení na to, co tam dělali židům, mrazí v zádech. Na internetu je možné najít miliony fotek z koncentráků a upřímně, už jen z nich jde člověku mráz po zádech.
Myslím, že ani nemusím představovat koncentrační tábor Terezín, který je v naší republice a ve které se kniha/deník odehrává.

Dagmar Hilarová (26. březen 1928, Praha - 1. červenec 1996, Praha) byla česká spisovatelka a básnířka. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala pře 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů.
1943-1945 internována v koncentračním táboře, po válce dokončila střední školu a navštěvovala jazykový institut v Praze. Pracovala v zemědělství, ve zdravotnictví a jako sekretářka filmové produkce.
Psala verše, povídky, aforismy, texty k písním, epigramy a knížky pro děti. Její verše vyšly ve francouzštině, holandštině, němčině, angličtině, maďarštině a drobní próza v esperantu. Překládala také poezii západoněmeckých básníků a snažila se je uplatnit v českých novinách a časopisech (1968-1970). V pražské Viole byla uvedena tři pásma její poezie (1965-1974). Spolupracovala s československým rozhlasem.

Hodnocení

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nedokážu pořádně sepsat všechny své myšlenky. Tento knižní počin je jednoznačně jedním z nejpovedenějším, které jsem za poslední dobu četla.
První, co bych u knihy ráda zvýraznila je to, že se v ní zabývá i tím, co je v poslední době velmi prodiskutovávané a musím se přiznat, že jsem ani na chvíli neměla pocit, že by kniha byla napsána kýmkoliv jiným, nežli paní Hilarovou. A to ani předtím, než jsem samotnou knihu začala číst. Ať si kdo chce, co chce říká, já mám v autorství jasno a ani jsem kvůli tomu nemusela číst fakta o autorství v knize.
U této knihy nejde napsat, že byla naprosto úžasně napsaná a autorka má úžasný styl psaní. Sice by všechno tohle byla pravda, ovšem zde je jen napsat, že Dagmar Hilarová je krásně poprala s tím, jak sepsat své vzpomínky, popsat své pocity a vůbec ji obdivuji za to, že něco takového dokázala. Já bych nemohla.
Možná se některým lidem může zdát, že je kniha plná násilí a sama o sobě horor. Není to tak, kniha je mrazivá, ale ne tím, že by tam židé umírali po tisících za den. Kniha je děsivá už jen tím, že vše, co v ní je napsané, je pravda pravdoucí. To nenechá skoro žádného člověka chladného.
Upřímně je pro mě těžké o téhle knize vůbec něco napsat. Tohle opravdu nejde, mohla bych ji tu chválit do aleluja, ale nenašla bych na ni žádné mínus, které by celkový dojem z knihy poničilo. Tahle kniha se nedá popsat v pár set slovech, na tohle by byla potřeba ještě alespoň jedna obsáhlá kniha. Proto nemůžu nic jiného, nežli ji doporučit a to všemi deseti. Jestli patříte mezi lidi, kteří téhle knize moc nevěří, rozhodně po ní už konečně sáhněte. Nebudete litovat.

Na závěr bych ještě chtěla napsat, že si velmi vážím pana Evžena Hilara, syna paní Dagmar, bez něho bychom nejspíš tuto knihu v naších zemích neměli a kdyby ano, byla by i u nás neprávem přisuzována Miep Diekmannové. Děkuji Vám za možnost si knihu přečíst, byla to pro mě lekce, budu na ni ještě dlouho vzpomínat.

Knize dávám stejně 5 hvězdiček, někdy je škoda, že jich nemůžu dát víc.

Chtěla bych poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku této knihy.

Pokud knihu nevlastníte a máte o ni zájem, můžete si ji objednat buď přímo na stránkách nakladatelství Fragment nebo na arara.cz

Více o knize a samotné autorce naleznete na oficiální stránce Dagmar Hilarové - http://www.dagmar-hilarova.hilarius.cz/


středa 4. července 2012

Review: Město Ember


Autor: Jeanne DuPrauolová
Překlad: Jana Jašová
Originální název: The City of Ember
Žánr: dystopie
Počet stran: 236
Nakladatelství: Argo a Triton
Rok vydání: 2009
Anotace: Pochmurné město Ember, ztracené uprostřed Neznámých území a obklopené neproniknutelnou tmou, čelí postupnému rozpadu. Jeho obrovské podzemní skladiště se zásobami potravin a předmětů denní potřeby se pomalu vyprazdňuje, a tak obyvatelé strádají. Největší hrozbou pro Embeřany, nad nimiž se klene temná obloha a jimž jediné světlo poskytují reflektory a žárovky napojené na dosluhující generátor, jsou stále častější výpadky elektrického proudu. Bojí se, že je tma co nevidět pohltí nadobro.
Dvanáctiletá Lina Mayfleetová a její stejně starý spolužák Doon Harrow mezitím netrpělivě očekávají svůj velký okamžik: Den rozřazení, kdy si ze starostova sáčku vylosují první zaměstnání. Svobodomyslná Lina touží po práci, která by jí poskytla volnost, zatímco hloubavý Doon chce proniknout na místo, kde by mohl přispět k záchraně skomírajícího Emberu. Protože nepřízeň osudu může napravit jedině výměna vylosovaných papírků, bývalí kamarádi, které kdysi rozdělila malicherná hádka, se znovu sblíží. Když pak Lina objeví doma v komoře útržky dávného dokumentu, s Doonovou pomocí se ho pokusí vyluštit. Je to opravdu vzkaz od zakladatelů města, bájných Stavitelů, kteří v něm popisují cestu z temnoty? Pokud ano, co přesně v něm stálo předtím, než ho dostala do rukou – a hlavně do pusy – Linina sestřička Poppy? A proč se nikdo z dospělých, komu se chlapec a dívka se svým objevem svěří, nemíní těmito dohady zabývat? Lina s Doonem se nakonec pustí do hledání na vlastní pěst, ale výsledek jejich úsilí jim místo vděku spoluobčanů přinese jen vyhlídku na uvěznění v městské Cele. Zdá se, že jediným možným řešením je útěk… jenže co bude potom?

Postavení města Ember mělo být něco mimořádného. Zkouška toho, jestli lidstvo vydrží i to největší katastrofu, když bude zavřené hluboko v zemi v uměle vytvořeném městečku. Všechno šlo podle plánu, ovšem jen do doby, kdy Emberský starosta přišel o rozum a na pomocnou skříňku, kde je napsané, jak se dostat ven, zmizela. Nikdo o ní od té doby neslyšel a všichni na ni již zapomněli. Ovšem najednou se objeví a to v ruce dvanáctileté dívky.

Lina doběhla až k ní.

Lina Mayfleetová je dvanáctileté děvče, která právě dostalo svou první práci. Užívá si své vyvolené práce, ale jen do chvíle, než se začne dít něco, co může mít katastrofální důsledky na celé společenství. V Emberu vynechává elektřina, dochází potraviny a katastrofa není daleko. A zdá se, že jedinou možnost záchrany má v ruce právě Lina. Je to papír s instrukcemi, které udávají přesný postup toho, jak se dostat na povrch. Jenže nejenže Lině nikdo nevěří, ale jejím jediným stoupencem se stává její starý kamarád Doon. Poslední člověk, od kterého by něco takového čekala.

„Co třeba malovat?“

Knihu města Ember jsem poprvé objevila skoro před rokem. Stále jsem si říkala, že si ji prostě musím přečíst a tak jsem neodolala a jakmile jsem ji v knihovně viděla, musela jsem si ji půjčit a to bez rozmyslu. A po rozhovoru s mou matkou by jste nejspíš i pochopili, že jsem o ní básnila celou cestu domů a ještě chvíli před tím, než jsem si ji vůbec přečetla.
Jako první bych chtěla, stejně jako normálně, vyzdvihnout obálku, protože ačkoliv se to na první pohled nezdá, je opravdu trefná, v souvislosti s dějem, protože žárovky vlastně celý příběh začaly. A o žárovky a vůbec o světlo jde v této knize asi nejvíc. Takže symbolika je jasná a myslím, že tahle kniha by ani žádné divnou a přeplácanou obálku k životu nepotřebovala.

„To nevím.“

Ovšem prvním kamenem úrazu je to, že kniha rozhodně není pro dospívající a ani pro dospělé. Je psaná hlavně pro děti. Právě proto není příběh ani moc těžký a děj se dá lehce předem odhadnout a stejně tak i to, jak celý příběh skončí a jen tak mezi námi, už skoro od začátku je jasné, že kniha neskončí nijak tragicky.
Ale abych byla upřímná, tahle kniha, ačkoliv je psána spíše pro děti a také tomu odpovídá její logika, rozhodně není knihou o ničem. Možná Vás v ní nečekají zvraty a na každém kroku, většinou, nejde o přežití, ale kniha rozhodně má hloubku a to hlavně v tom, že dětem v mírném obalu ukáže, co vlastně v jádru je naše země.

Další den byl nácvik zpěvů.

Kniha rozhodně neslouží k dlouhému dumaní o nesmrtelnosti chrousta, nechce aby jste při příběhu přemýšlela tak, až se vám začnou zavařovat mozkové závity a stejně nic nakonec nevykoumali. Kniha je naprosto odpočinková a přemýšlet o ní naprosto nemusíte. Já jsem například celou dobu měla v mysli jen to, co budu číst potom a přemýšlela pomalu i nad blbostí světa a přesto jsem knihu pochopila.
Věc, která mě naprosto nadchla bylo to, že v knize nenajdete ani náznaky romantických scén, což je osvobozující, protože kolem vztahů se motá pomalu každá druhá kniha a už je to únavné. Každé oživení je proto vítáno, nebo alespoň mě to tak připadá. Někdy je prostě hrozně dobré, když máte knihu, kdy nemusíte pořád přemýšlet nad tím, s kým nakonec skončí hlavní hrdinka a kdo ji do té postele dostane a kdo ne.

Lizziie se rozzářili oči.

A na závěr, co bych asi tak měla napsat? Město Ember je prostě odpočinková kniha, která nenadchne, ale ani neurazí. Dá se při ní odpočinout a nechat se vtáhnout do děje. O tom kniha také je. Má rozvíjet fantazii a přitom i nadchnout. Má fantazie pracovala na plné obrátky a nápad mě nadchnul, tak snad na tom budete obdobně.

pondělí 2. července 2012

Týdenní hudební okénko... (5)

... a tradičně, ukázka songů, které jsem za minulý týden poslouchala a našla.


G-Dragon a Heartbreaker. Tak mi teď opravdu někdo do očí zkuste říct, že G-D nemiluje jablka, vždyť on je má snad všude. :) Asi nějaká nová posedlost. No, abych byla trochu přesnější a šla do hloubky k písni. HB je rozhodně povedená a dělá mi problém si pořád dokola nezpívat refrén.

Odstřelit je. Nejenom že slyším v refrénu zpívat máma hulí, ale mám z nich i mžitky před očima. Já se prostě musím naučit ten kousek tance při refrénu. :) To je naprosto dokonalý. U-Kiss - Man Man Ha Ni.

A-JAX - Never Let Go je opravdu nádherná a smutná píseň. Je vidět, že A-JAX umí nazpívat i něco jiného, nežli je One 4 U. Vždy, když slyším tuhle píseň, tak se mi chce brečet.

M.I.B. - G.D.M. tahle píseň se mi zrovna moc nelíbí a kdyby nebylo toho refrénu, asi bych ji ani neposlouchala. Přesto ten refrén je a já ji poslouchám a postupem času přicházím na to, že tahle píseň je opravdu dobrá a nemám, co bych jí vytkla. A můžu být upřímná? Korejcům knírky nesluší a to jakékoliv. Je to divné.

U-Kiss a Dora Dora. U-Kiss se poslední dobou nějak rozjeli, no dobře, spíš jsem se rozjela já, protože jsem je našla a hned jsem toho musela využít. :) Ale tahle píseň je opravdu dobrá.

Myslela jsem si, že jsem sem dala už píseň samotnou, ale nakonec jsem tak ještě neudělala. Tento týden jsem našla i originální mv k písni a musím říct, že jde o povedený kousek, jaký kousek taky podle mě není povedený? Když se mi to nelíbí, tak to prostě neposlouchám. C.N. Blue - I'm A Loner.

After School - Flashback. No a aby někoho nenapadlo mě obvinit z toho, že naprosto ignoruji nějaké ty dívčí skupiny, tak tady jedna je. Flashback se mi zatím líbí jako jediná píseň od holek, ale doufám, že se to ještě změní, protože jsou opravdu dobré a problém určitě není v nich, ale v mém vyhraněném vkusu. :)

Jsem jediná, komu přijdou ty květinové obleky šílené a nenormální? Doufám, že ne, protože to je opravdu šílenost. Něco takového bych si na sebe nevzala a to se mi korejská extravagantní móda líbí. Boyfriend - Love Style.

M-tiful - All Right. Tak k téhle písni nemám, co bych řekla, abych se pořád neparafrázovala sama sebe. Snad jen jednu věc bych 'vystihla'. Jsem jediná, komu tenhle song připomíná nějaké titulní skladby z telenovel?

Star - Worlds Engraved In My Heart. Soundtracky k dramatům zrovna moc neposlouchám, ale tahle píseň mě prostě naprosto odzbrojila a zčásti za to může i ten videoklip, díky kterému velmi přemýšlím nad tím, že bych se podívala na drama My Husband Got a Family a to za předpokladu, že jsem se mi asi už nepodaří najít české titulky. :)

No a už se nejspíš ani nemusím opakovat, ale co:
Která píseň se stala Vámi nejvíce poslouchanou za poslední týden?