RC review: Nemám žádné jméno

Autor: Dagmar Hilarová

Žánr: Deníkový životopis

Počet stran: 96

Nakladatelství: Fragment

Rok vydání: 2012

Anotace: Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky.
Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.

Svět je jeden velký ranč…

Hlavní hrdinkou, nebo chcete-li ženou, která vše v knize na vlastní kůži prožila je Dagmar Berzetti (později Hilarová), která kvůli svému polovičnímu židovskému původu musela jít do koncentračního tábora a troufám si říct, že i díky „štěstí“ osudu, skončila v Terezíně, který nebyl ani zdaleka tak špatný, jako jiné koncentrační tábory.

V příběhu se ovšem objevuje spousta lidí, ovšem nutno poznamenat, že většina z nich bohužel neměla to štěstí a do konce války nepřežili. Ovšem člověk, který stojí za zmínku je kromě Dagmar hlavně Jiří Pavel, starší bratr spisovatele Oty Pavla.

… a život nosí kolty zatraceně nízko

Myslím, že o koncentračních táborech nemám co říct. Alespoň ne nic z toho, co by nebylo všeobecně známo. Rozhodně nebudu sama, komu jen při pomyšlení na to, co tam dělali židům, mrazí v zádech. Na internetu je možné najít miliony fotek z koncentráků a upřímně, už jen z nich jde člověku mráz po zádech.

Myslím, že ani nemusím představovat koncentrační tábor Terezín, který je v naší republice a ve které se kniha/deník odehrává.

Dagmar Hilarová (26. březen 1928, Praha - 1. červenec 1996, Praha) byla česká spisovatelka a básnířka. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala pře 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů.
1943-1945 internována v koncentračním táboře, po válce dokončila střední školu a navštěvovala jazykový institut v Praze. Pracovala v zemědělství, ve zdravotnictví a jako sekretářka filmové produkce.
Psala verše, povídky, aforismy, texty k písním, epigramy a knížky pro děti. Její verše vyšly ve francouzštině, holandštině, němčině, angličtině, maďarštině a drobní próza v esperantu. Překládala také poezii západoněmeckých básníků a snažila se je uplatnit v českých novinách a časopisech (1968-1970). V pražské Viole byla uvedena tři pásma její poezie (1965-1974). Spolupracovala s československým rozhlasem.

Hodnocení

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nedokážu pořádně sepsat všechny své myšlenky. Tento knižní počin je jednoznačně jedním z nejpovedenějším, které jsem za poslední dobu četla.

První, co bych u knihy ráda zvýraznila je to, že se v ní zabývá i tím, co je v poslední době velmi prodiskutovávané a musím se přiznat, že jsem ani na chvíli neměla pocit, že by kniha byla napsána kýmkoliv jiným, nežli paní Hilarovou. A to ani předtím, než jsem samotnou knihu začala číst. Ať si kdo chce, co chce říká, já mám v autorství jasno a ani jsem kvůli tomu nemusela číst fakta o autorství v knize.

U této knihy nejde napsat, že byla naprosto úžasně napsaná a autorka má úžasný styl psaní. Sice by všechno tohle byla pravda, ovšem zde je jen napsat, že Dagmar Hilarová je krásně poprala s tím, jak sepsat své vzpomínky, popsat své pocity a vůbec ji obdivuji za to, že něco takového dokázala. Já bych nemohla.

Možná se některým lidem může zdát, že je kniha plná násilí a sama o sobě horor. Není to tak, kniha je mrazivá, ale ne tím, že by tam židé umírali po tisících za den. Kniha je děsivá už jen tím, že vše, co v ní je napsané, je pravda pravdoucí. To nenechá skoro žádného člověka chladného.

Upřímně je pro mě těžké o téhle knize vůbec něco napsat. Tohle opravdu nejde, mohla bych ji tu chválit do aleluja, ale nenašla bych na ni žádné mínus, které by celkový dojem z knihy poničilo. Tahle kniha se nedá popsat v pár set slovech, na tohle by byla potřeba ještě alespoň jedna obsáhlá kniha. Proto nemůžu nic jiného, nežli ji doporučit a to všemi deseti. Jestli patříte mezi lidi, kteří téhle knize moc nevěří, rozhodně po ní už konečně sáhněte. Nebudete litovat.

Na závěr bych ještě chtěla napsat, že si velmi vážím pana Evžena Hilara, syna paní Dagmar, bez něho bychom nejspíš tuto knihu v naších zemích neměli a kdyby ano, byla by i u nás neprávem přisuzována Miep Diekmannové. Děkuji Vám za možnost si knihu přečíst, byla to pro mě lekce, budu na ni ještě dlouho vzpomínat.

Knize dávám stejně 5 hvězdiček, někdy je škoda, že jich nemůžu dát víc.

Chtěla bych poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku této knihy.

Pokud knihu nevlastníte a máte o ni zájem, můžete si ji objednat buď přímo na stránkách nakladatelství Fragment nebo na arara.cz

Více o knize a samotné autorce naleznete na oficiální stránce Dagmar Hilarové - http://www.dagmar-hilarova.hilarius.cz/